čtvrtek 15. ledna 2015

Vnímají děti duchy?

Jednoduchá odpověď: Ano. Jen se bojíme o tom mluvit. Pro mne je kontakt s nimi denní záležitostí. Citlivý na ně je i můj syn.  

Kdykoliv pociťujeme smutek, lítost, strach, negace, můžeme si do naší aury přitáhnout přivtělenou bytost. Nesmířeného lidského ducha, který z nějakého důvodu neopustil Zemi, neodešel do Světla a aby tu mohl pobývat, bere si z nás energii. Tu negativní. 

Chci o něm mluvit pozitivně. Znásobuje náš stav, abychom si ho uvědomili a začali se sebou něco dělat. :)

Pojďme se je naučit vnímat v běžném rodinném životě. Jakmile vznikne doma z pohodové atmosféry náhlá nečekaná scénka, pozorním. Syn je nepřiměřeně a z ničeho nic plačtivý, lítostivý, obviňující mne z něčeho, co se nestalo, zvyšuje hlas, křičí, vyžaduje něco rozkazovacím způsobem.....K tomu se přidá náhlá únava, studené ruce či naopak pocit horkosti. A pokud ani přes rozumné vysvětlování scéna graduje do plačtivého záchvatu, končí slzavým údolím a velkou únavou, vím, že tu máme návštěvu a je na čase odvést dušičku do Světla. Že se povedlo, poznám na synovi. Okamžitý návrat energie a úsměvu na tvář, je pro mne jasným důkazem. :)

Včera mne syn překvapil. Po telefonátu s babičkou spustil slzičky a začal být lítostivý a smutný. A pak za mnou přišel, stulil se mi unaveně do náruče a poprvé mi řekl: "Mami, přišla ke mne dušička, jsem unavený, odveď ji pryč." Hladila jsem ho po hlavičce a odvedla. Pak se pozorněji zadívám  synovi do očí. Vidím, že mi něco uniklo, protože mi povídá: "Ale mami, on neodešel, on se na Tebe zlobí...." Tak jsem se omluvila oběma a rituál udělala znovu. Energie a chuť hrát si, přišla okamžitě.

Věřte vyprávění svých dětí. Jsou to naši malí velcí učitelé :) :)                    

Žádné komentáře:

Okomentovat